Historie tím,
že lidi zpravuje o minulosti,
umožňuje jim soudit přítomnost
.“


Thomas Jefferson

Dětřichovský tábor

 

V době druhé světové války nacisté odvlekli z okupovaných území Polska a zemí bývalého Sovětského na nucené práce do Říše tisíce mladých mužů a žen. Ti byli přiděleni také německým sedlákům a živnostníkům v zabraném českém pohraničí, které bylo zákonem z 21. listopadu 1938 sloučeno s nacistickou Říší. Zákonem z 25. března 1939 pak byla vytvořena tzv. sudetská župa se třemi vládními obvody. V rámci jednoho z nich – vládního obvodu Opava – byl vytvořen správní obvod (tzv. landrát) také v Moravské Třebové, na jehož území se nacházela malá zemědělská obec Dětřichov osídlená německým obyvatelstvem.

Zde byl v roce 1943 zřízen porodní tábor pro východní dělnice (tzv. Enbindungslager), jehož působnost zahrnovala celý obvod vládního prezidia v Opavě. Mladé ženy nasazené na práci, které otěhotněly, byly před porodem odvezeny do Dětřichova. K ubytování rodiček a dětí sloužily dva dřevěné baráky vybudované původně pro dělníky pracující na stavbě dálnice Vratislav–Vídeň. Skulinami dřevěných staveb se dobýval do místnosti mrazivý vítr, déšť a sníh. Marie Chomisczáková, která přišla do tábora v prosinci 1943, vzpomíná: „V barácích bývala strašná zima. Do kamínek jsme fasovaly uhlí v litrové nádobě. Někdy se nám podařilo z přivezené hromady ukrást několik kousků a měly jsme radost, když se místnost trochu oteplila.“ Ve třetím baráku se nacházela kotelna, kuchyň, porodní a poporodní místnost, umývárna. Byla zde i pracovna velitele tábora. Menší dřevěný objekt pod vysokými borovicemi v blízkosti vchodu do tábora sloužil dozorcům a bylo zde i skladiště.

Dětřichovský tábor odděloval od polí a přilehlého lesa tyčkový plot bez ostnatých drátů. Nebyly zde ani strážní věže. Tím se lišil od jiných táborů té doby. Nikoli však svým posláním. Nesmělo se o tom mluvit, ale zahradník německé národnosti z blízkého Starého Města Otto Golda vypověděl: „V celém okolí se tajně vyprávělo, že lágr je určen jedině k tomu, aby malé děti mizely ze světa.“ Způsob likvidace – přirozená smrt hladem, zimou, nemocemi. Krycí pojmenování „porodní tábor“ mělo zastřít skutečnost, že je součástí nacistického vyhlazovacího systému. Dětřichovský tábor byl jediným táborem tohoto druhu ve východní části tzv. Sudet určený k likvidaci novorozenců, jak uvádí František Nedbálek v knize Místa utrpení a vzdoru.

Zločinný režim zavedl v táboře šéflékař Wilhelm Schmidt, litevský Němec, jemuž působení v Dětřichově vyneslo přízvisko „nacistický Herodes“. Moravskotřebovský učitel Jan Hampl, který se hlouběji zabýval historií dětřichovského tábora, o Schmidtovi uvedl: „Konal na maminkách zločinné „vědecké“ experimenty, které doprovázely velké bolesti a ve většině případů končily smrtí. Oběti těchto pokusů i ostatní gynekologické péče byly zpočátku pohřbívány na hřbitově ve Starém Městě. Později jednoduše zahrabávány v blízkosti lesíku. Mezi nimi i ženy, které nesnesly velkých muk a samy si sáhly na život.“

Polská dělnice Emilie Kaleněnková, která pracovala u sedláka v Linharticích, se od svých krajanek dozvěděla o existenci tábora a později o tom vyprávěla: „Těhotné ženy si stěžovaly, že mají hlad a že tam jsou děti usmrcovány. Jedna polská dívka, se kterou jsem se náhodou potkala, mi pověděla, že porodila v dětřichovském táboře dítě a za tři dny po porodu je lékař Schmidt usmrtil injekční stříkačkou.“

V Dětřichově se také soustřeďovala novorozeňata, jejichž matkám zaměstnavatelé nedovolili, aby se s nimi vrátily do služby, a nebo si to rodičky výslovně nepřály. Byly zde i děti narozené v místech pracovního nasazení žen a výjimečně i v nemocnicích, kde jim byly odebrány. Staly se však i případy, kdy němečtí zaměstnavatelé přijali matku i s dítětem, jako např. bezdětní manželé Goldovi ze Starého Města. Ti přijali do služby v zahradnictví svobodnou ženu polské národnosti i s dítětem narozeným v táboře. Nebyl to jediný humánní projev Goldových. Ženám poskytovali květiny na hroby zemřelých dětí, jimiž se plnil nedaleký lesík.

Povozník Jan Vystavěl po válce  vzpomínal: „Zahradník byl čestný člověk a jednal se mnou otevřeně a ne až po bitvě u Stalingradu, kdy se názory některých sudetských Němců začaly měnit. Pak se ke mně lichotilo více tamějších občanů. Otto Golda mně sděloval zprávy o situaci na frontě a těšil se na konec války. Také trafikant Leitpold se mnou několikrát otevřeně hovořil.“

V prvních dvou měsících zemřelo v Dětřichově 26 dětí. Oběti se v tichosti pohřbívaly na vzdáleném římsko-katolickém hřbitově ve Starém Městě. Duchovní Jan Dočkal a jeho farníci se zhrozili vysokého počtu pohřbívaných a také pro správu tábora se stalo obtížným přemisťování zesnulých do Starého Města. Proto se později mrtví pohřbívali na otevřené pohřebiště v blízkém lesíku.

Za dobu existence tábora zde zemřelo podle dochovaných pramenů celkem 206 dětí z celkového počtu 636 narozených. Jako nejčastější příčiny úmrtí byly uváděny žaludeční a střevní katar, životní slabost, zápal plic a průjem. Kromě dětí zemřelo v táboře také 14 dospělých, zejména na tuberkulózu.

Na nelidských podmínkách v táboře měl vinu táborový vedoucí Franz Steiner. S lidmi jednal neurvale a násilnicky. Za jeho působení v táboře doléhal na ženy i děti krutý hlad. Ke zlepšení poměrů došlo po Steinerově odvolání, kdy se stal jeho nástupcem Oskar Frenzel. Dosvědčil to ve své výpovědi i táborový dozorce a topič Jan Klement: „Frenzel zlepšil stravovací podmínky a projevoval o děti jistou starostlivost s tím, že vyzýval rolníky, u kterých ženy pracovaly, aby si rodičky a děti odvezli a nebo pro ně dodávali prádlo.“ Ale i za prvních pět měsíců Frenzelova vedení zde zemřelo 87 dětí. Z německého personálu pomáhal rodičkám dozorce a topič Karel Baar a kuchař Ferdinand Veigel. Mnoho lidí mělo tehdy srdce z kamene, ale o těchto dvou se to říci nedá, jak vzpomínala Marie Chomisczáková: „Uprostřed toho nepředstavitelného zla se našel i člověk. Byl jím jeden dozorce, který ženám pomáhal, jak jen mohl. Pouštěl je tajně do sklepa na brambory a zelí. Ani kuchař nebyl zlý – když mohl, přidal.“

V primitivních podmínkách se zde po odchodu dr. Wilhelma Schmidta snažil léčit dospělé i děti rudoarmějec zdravotník Alexander Nikitič Brjancev, jemuž pomáhala mladá Ukrajinka Naděžda Michajlovna Trofimenková. Oba několikrát asistovali i při porodech vesnických žen německé národnosti v okolí Dětřichova. Brjancev se snažil s pomocí vedoucího tábora Oskara Frenzela obstarat základní léky, přičemž nejvíce spoléhal na lékárnu Adler v nedaleké Moravské Třebové a její německý personál.

V jarních měsících roku 1945 měl vedoucí tábora Frenzel snahu odtransportovat z tábora co nejvíce dětí do míst, kde pracovaly jejich matky. Ne každé podvyživené dítě však transport přežilo. Některé děti směřovaly do neznáma. Dokládá to životní příběh Olgy Vošily Grolichové-Korolové: „Narodila jsem se 13. února 1945 v Dětřichově. Má maminka Róza přišla z Haliče a byla zaměstnána jako zemědělská dělnice ve Vernířovicích na Šumpersku. Po narození mi dala jméno Voršila, ale nevím, co se s ní potom stalo. Už jsme se nikdy nesetkaly, ačkoliv jsme ji po válce hledali. Pobyla jsem v táboře pouze několik týdnů a již 8. dubna mne pokřtil jménem Olga stařičký vernířovický kněz Alfréd Rohrzetzer. Později jsem se dozvěděla, že mne převzal ze skupiny dětí téměř umírajících, aby mne křesťansky pochoval. Ujala se mne jeho sestra a nesmírnou péčí přispěla k mému uzdravení. V jejích laskavých rukou jsem žila do roku 1946, kdy kněz požádal dobrovolně o odsun, aby svůj život dožil se svými farníky. Vzal mne do sběrného tábor, ale odtud – nebo přímo z hraničního přechodu – jsem byla vzhledem ke svému původu vrácena a umístěna v dětském domově v Šumperku.“   

Ještě v dubnu 1945 se v Dětřichově narodilo jedenatřicet dětí, jejichž matky přijely ze Slezska. Na to se příliv žen do tábora zastavil. Do nehybné doliny zaléhalo tlumené dunění děl a hukot ustupujících kolon wehrmachtu. V ovzduší plném napětí a očekávání se Josefině Supraněnkové narodil 8. května zdravý chlapeček. Do příchodu Rudé armády zůstal v táboře táborový vedoucí Frenzel. Na rozloučení s ním vzpomíná zdravotnice Trofimenková: „Před odchodem z tábora předal klíče Brjancevovi a řekl: ,Dávám vám klíč, teď hospodařte sami.‘ Je skutečností, že se k nám během našeho pobytu v táboře choval slušně a nebyl hrubý ani k nemocným a dětem. Když opouštěl tábor, chtěly jsme mu napsat dobrozdání. Zamyslel se nad naším návrhem, ale pak jej odmítl: ,Historie sama potvrdí, jak se kdo v době války choval‘.“ Následujícího dne zrána, 9. května, uslyšeli v táboře dunivý zvuk vojenské kolony. Všichni, kdo byli schopni, utíkali vstříc sovětským vojákům. Byl mír.

V severozápadním cípu Weiglova lesa u obce Dětřichov nedaleko Moravské Třebové ve stínu borovic stojí v nízkém oplocení mlčenlivý památník. Na protějším svahu v smutném lese se nachází hřbitov obětí dětřichovské porodnice se symbolicky upravenými hroby. Minulost, ale i varování… Kéž by všichni, kteří přicházejí na tato místa, mohli slyšet slova ženy, která zde porodila syna, Marie Chomisczákové: „Lidé, mějte se mezi sebou hodně rádi, aby znovu nevyrostly lesy, které by byly svědkem velké bolesti matek.“

 

Na Moravskotřebovsku se nezapomíná. K poctě obětí tábora-porodnice a k uctění památky obětí druhé světové války se 7. května v podvečer scházejí lidé z obce a okolí u dětřichovského památníku a 8. května se pořádá tradiční Dětřichovský memoriál, kterého se účastní lidé všech generací a především mládež – právě té je v prvé řadě nutné ukazovat, co byl nacismus, aby se něco podobného už nikdy nemohlo opakovat. Poznání minulosti je nezbytné i proto, aby se mladí lidé dokázali orientovat v současnosti – ve shodě se slovy někdejšího amerického prezidenta Thomase Jeffersona: „Historie tím, že lidi zpravuje o minulosti, umožňuje jim soudit přítomnost.“

 

(V příspěvku jsou využity prameny, které shromáždil člen historicko dokumentační komise Českého svazu bojovníků za svobodu ve Svitavách Jaroslav Gloser.)