Historie tím,
že lidi zpravuje o minulosti,
umožňuje jim soudit přítomnost
.“


Thomas Jefferson

Pochody smrti a vlakové transporty vězňů

 

Koncem ledna 1945 se obyvatelé dnešního svitavského okresu stali očitými svědky nacistických zvěrstev. K obrazu těchto dnů patřily nejen proudy uprchlíků valící se ze Slezska na západ, ale i tzv. pochody smrti válečných zajatců a vězňů, které mezi obyvatelstvem vyvolaly zděšení. Mnohatisícové kolony procházely za kruté zimy koncem ledna a v únoru 1945 dnešním okresem Svitavy od Olomouce a Šumperka na Svitavy a Litomyšl. Byli to ubožáci všech národností oblečení jen v lehké trestanecké hadry a obuti v dřevácích. Muži měli krvavé rty od horečky, mnozí šli velmi těžce. Někteří měli hlavu omotanou starou dekou, u pasu připevněnou misku nebo hrneček. Kdo nemohl dál, byl zastřelen ranou do týla a hozen do příkopu. Byl to skutečný pochod smrti.

Podle německých hlášení a záznamů v dochovaných kronikách lze soudit, že transporty evakuovaných zajatců a vězňů šly po hlavní silnici do Moravské Třebové, dále pak po vedlejších silnících, které byly méně frekventované – procházely Dětřichov u Moravské Třebové, Staré Město, Dětřichov u Svitav, Opatov a dále pokračovaly na Gajer, Janov a do Litomyšle. Svitavami prošly 14. února 2000 zajatců, týž měsíc nedalekým Opatovem na 5000 zajatců.

Existují zprávy o průchodu zajatců některými obcemi bývalého litomyšlského okresu – Litomyšlí procházelo v době od 8. února do 10. března celkem 75 000 válečných zajatců, Dolní Sloupnicí 20 000 a Českými Heřmanicemi jich prošlo na 60 000. Z Litomyšlska pokračoval proud zajatců směrem na Vysoké Mýto a Hradec Králové.

Údaje o transportech zajatců zaznamenaly některé obecní kroniky. Četné informace lze čerpat z kroniky Litomyšle – do města zřejmě došel první transport od České Třebové. Další pak přicházely od Svitav a snad i od Poličky. Až k samotné Litomyšli procházely pochody smrti od Svitav německým územím, kde zajatci zažili mnoho zlého i od místního obyvatelstva. Při příchodu na české území se zajatci setkávali s podporou a sympatiemi, zvýšil se zde také počet jejich útěků. Podle ne zcela úplných hlášení četnických stanic v okrese Polička, Litomyšl a Vysoké Mýto se dá soudit, že pravděpodobný počet zajatců, kteří uprchli z pěších transportů, činil asi 1200 osob. Velký počet uprchlých zajatců se ukrýval v lesích mezi Prosečí a Českou Rybnou, mnozí se stali příslušníky partyzánských oddílů. Oddíl Stalin, působící na Litomyšlsku, tvořili převážně právě uprchlí zajatci. Josef Grňa z Rady tří odhadoval, že sítěmi této organizace prošlo na Vysočině přes 4000 zajatců.

Mnozí z účastníků pochodů smrti nepřežili trýznění a útrapy pěšího pochodu nebo byli zastřeleni jeho doprovodem a jsou pochováni v řadě míst podél trasy pochodu. Při průchodu transportu 7. února zemřel na silnici v Dětřichově u Moravské Třebové neznámý sovětský zajatec, další dva zemřeli týž den v nedalekém Starém Městě. Hromadný hrob z únorového pěšího transportu zůstal v  Opatově u Svitav; po exhumaci v roce 1949 sem byly uloženy ostatky 55 sovětských zajatců, kteří zemřeli v provizorní nemocnici zřízené v hostinci v sousedním Opatovci a byli zde zahrabáni na mrchovišti. Stopy pěších transportů zajatců nalezneme také na Poličsku. V Borové na dolním (tj. katolickém) hřbitově je společný hrob dvou sovětských zajatců, kteří byli zastřeleni v katastru obce v březnu 1945.

Nedaleko Litomyšle v Dolní Sloupnici jsou na hřbitově pohřbeni čtyři zemřelí z pochodu smrti, v Českých Heřmanicích je hrob osmi osob, v Bohuňovicích je společný hrob dvou zajatců, kteří zemřeli 14. a 22. února. V Litomyšli je na městském hřbitově hrob jednoho neznámého zajatce, který zemřel 16. února, a do dalšího společného hrobu sem byla později po exhumaci uložena těla tří neznámých zajatců, kteří zemřeli v únoru v Janově a na Gajeru.

Některá úmrtí zajatců z těchto transportů jsou doložena v knihách zemřelých a policejních hlášeních. Většinou nejsou známy okolnosti smrti zajatců, neznámá je v převážné většině i jejich totožnost.

Účastníci transportů, kteří přežili jejich hrůzy, ani očití svědci jejich utrpení nikdy nezapomenou na první měsíce roku 1945. Pro poválečné generace se zachovaly jejich vzpomínky, dobové dokumenty, zápisy v kronikách a hroby obětí hrůzných pochodů smrti. Bohužel jsou taková místa, kde tyto hroby nejsou udržovány, zarůstají travou a o jejich existenci málo kdo dnes už ví. Je mi z toho smutno a současně mne znepokojuje, že postačilo období jen několika desetiletí, aby se zapomnělo. Při svých cestách po našem kraji si všímám památníků obětem světových válek, navštěvuji hřbitovy a mám vždy dobrý  pocit při pohledu na udržovaný památník nebo hrob. Někdy se zde také setkám s místními lidmi, kteří právě toto místo upravují. A dáváme se do řeči. Dozvídám se, že mnohé obecní úřady naleznou každoročně ve svém omezeném rozpočtu finanční prostředky alespoň na základní údržbu stávajících hrobů a památníků, jako je tomu například v Brněnci, Opatově, Bystrém, Borové, Českých Heřmanicích. Ve vesnici Bělá nad Svitavou představitelé obce dvakrát do roka položití kytičku na hrob rudoarmějce i na hromadný hrob židovských vězňů tzv. golešovského transportu i těch, kteří zemřeli v nedaleké pobočce koncentračního tábora Gross-Rosen v Brněnci. Jiné obce vyčlenily v poslední době na úpravu pietních míst z doby druhé světové války vyšší finanční částku, jako například v Poličce a Městečku Trnávce. Jako někdejší zastupitel města chápu, že finančních prostředků je málo a nezbytných výdajů mnoho, ale při dostatku dobré vůle se řešení najde. Na opravu památníku v Předním Arnoštově například věnovaly finanční prostředky soukromé osoby z Brna, Pohledů a Březové nad Svitavou.

Dnešním okresem Svitavy projížděly také vlakové transporty vězňů. Za mrazu, ve sněhové vánici projížděly 23. – 26. ledna 1945 za sebou dva vlakové transporty vězňů z koncentračního tábora Osvětim s četnými zastávkami v železničních stanicích na hlavní trati Olomouc – Česká Třebová – Praha a pak dále do jižních Čech. Vyhladovělí, zimou prochladlí vězni byli vystaveni hrubému počínání stráží SS. Mrtvoly kolem trati, kam byly vyhazovány z vlaku – to byl obraz, který se naskytl mnohým českým lidem, kteří tak na vlastní oči viděli, co je to nacismus. Přes nesmírné nebezpečí to byli prostí čeští lidé, u kterých se  ukázala vysoká solidarita a skutečný humanismus. Při zastávkách vlaku házeli hladovým a na kost vymrzlým vězňům, co měli u sebe – kousky chleba, většinou jídlo, které si nesli do práce, součásti vlastního ošacení, podávali vodu.

Přesnější údaje o průjezdu jednotlivými stanicemi jsou podchyceny u transportu číslo 6226, u druhého transportu (90858) jen u některých železničních stanic. Tyto poznatky byly podrobně publikovány ve sborníku litomyšlského archivu (GRUNTOVÁ, Jitka – VAŠEK, František: Vlakové transporty vězňů z koncentračního tábora Osvětim v lednu 1945 přes východní Čechy. In Pomezí Čech a Moravy, sv. 4, Litomyšl 2000, s. 179–198).

Koncem ledna 1945 projížděl Svitavami vlakový transport asi 100 nemocných vězňů z osvětimské pobočky Golešov. Byli přepravováni ve dvou zaplombovaných vagonech, které byly připojovány k nákladnímu vlaku a skončily v Brněnci v tamější pobočce koncentračního tábora Gross-Rosen, kde vězni pracovali ve zbrojní výrobě pro firmu Oskara Schindlera. Zemřelí byli pochováni do hromadného hrobu za hřbitovem v nedaleké Německé Bělé (dnes Bělá nad Svitavou). Celkový počet obětí tohoto transportu zmrzlých cestou nelze určit, pokud nebude k dispozici transportní listina – nebyl pravděpodobně vyšší než 19 mužů. Dosud známe pouze devět jmen zemřelých vězňů z tohoto transportu.

Začátkem dubna projížděl Svitavami zřejmě poslední vlakový transport vězňů před koncem války. Byli v něm vězni z Brna – Kounicových kolejí a transport směřoval na Českou Třebovou. Podrobněji jsme se s JUDr. Františkem Vaškem věnovali této problematice v článku: Brněnský transport smrti do Mauthausenu dne 7. dubna 1945. Mrtví žijí ve vzpomínkách živých. In Vlastivědný věstník moravský, ročník LIX/2007/ sešit 2, s. 113–128.