Koncem října roku 1997 vydalo nakladatelství Barrister & Principal v Brně můj rukopis knihy, jako literaturu faktu, s názvem Oskar Schindler: legenda a fakta. Na rukopisu jsem pracovala více než 10 let, velmi podrobně jsem studovala domácí i zahraniční materiály uložené v muzeích, archivech a úřadech, nebo poskytnuté mými přáteli. Řada podkladů, které jsem v knize použila, nebyla do té doby nikde zveřejněna a byla k dispozici pouze v mém vlastnictví.

Dne 23. září 1996 mě historik svitavského muzea Radoslav Fikejz písemně, a před tím asi dvakrát ústně, požádal o pomoc, a posléze o můj rukopis s tím, že jej potřebuje jako informativní materiál pro svoji diplomovou práci, kterou tehdy zpracovával na závěr svého studia na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Rukopis a kopie článků (včetně od novináře J. Roszka v polštině) jsem mu půjčila, protože jsem byla ráda, že se o tuto část dějin zajímají i mladí lidé. V roce 1998 však vydal R. Fikejz knihu s názvem Oskar Schindler (1908–1974), kterou mi autor daroval i s věnováním. Po jejím přečtení jsem zjistila, že část textu byla v mírně pozměněné podobě převzata z mého rukopisu. K tomu mě kromě značné podobnosti obou děl přivedlo především to, že odkazy a poznámky pod textem jsou opsány ode mě i s některými chybami, a mnoho dalších znaků, jejichž většinu jsem podrobně specifikovala v příloze k žalobě podané v březnu 2001 Krajskému soudu v Hradci Králové nazvané Přehled prvků, potvrzujících existenci porušení nedotknutelnosti a zneužití díla žalobkyně žalovaným. Z této přílohy nesporně vyplývá, že velkou část pasáží opsal R. Fikejz ode mne, aniž by materiály studoval a aniž by na to ve své knize upozornil.

 Ukázka z knihy FIKEJZ, Radoslav. Oskar Schindler (1908–1974). Svitavy, 1998, s. 92–93

Ukázka z knihy Gruntová, Jitka. Oskar Schindler, legenda a fakta. Brno: Barrister & Principal, 1997, s. 64–65

Při opatřování důkazů jsem např. poslala do Památníku Terezín 13. dubna 1998 žádost o informaci, zda „po roce 1990 poskytli Městskému muzeu a galerii ve Svitavách (popř. jejich pracovníkům PhDr. Milanu Štrychovi nebo Radoslavu Fikejzovi) dokumenty“. Odpověď z Památníku Terezín z 20. 4. 1998:

K mojí následné žalobě na R. Fikejze vycházející i z dalších důkazů, že opsal moji práci, sice soudy řekly NE, ale prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc. došel k jinému závěru (jeho posudek byl přílohou mého dovolání k Nejvyššímu soudu):

Profesor Frajdl sice působil jako soudní znalec v trestní věci pro trestný čin porušování autorského práva (jak byl předvolán na 28. března 1997 k Okresnímu soudu ve Svitavách, jednací číslo 2T 61/67, kopie předvolání uložena ve Státním okresním archivu Svitavy, fond Gruntová Jitka, PaedDr. – nezpracováno), ale jeho posudek jako důkaz v mém sporu nebyl připuštěn, stejně se jako důkazní materiál nevzalo odborné posouzení obou knih profesorem PhDr. Jaroslavem Valentou, DrSc., které uveřejnil v článku Kauza Oskara Schindlera v dvojím pohledu (Soudobé dějiny, č. 2–3 /1998, s. 328–343). Profesor Valenta zde mimo jiné konstatuje, že: „Žalovaný objektivní podkladovou literaturu nestudoval a věnoval jí málo pozornosti.“ Prameny, které žalovaný zpracovával sám, bez rukopisu žalobkyně, hodnotí prof. Valenta jako velmi povrchní, nesprávné a plné historických přehmatů. Podle objektivních znaků a chyb, které prof. Valenta objevil ve Fikejzově práci, dokonce zcela objektivně zjistil, že: „žalovaný práci žalobkyně pravděpodobně opsal, neboť je naprosto zřejmá obsahová shoda podstatných částí textu.“ Jaroslav Valenta k této tematice dále publikoval: Czeskie badania wokół postaci Oskara Schindlera. In: Rozdział wspólnej historii. Studia z dziejów Żydów w Polsce. Warszawa 2001, s. 385–394. Dvakrát o Oskaru Schindlerovi. In: Pomezí Čech a Moravy, sv. 2. Litomyšl 1998, s. 269–281. Schindlerovská legenda pod rentgenem. In: Slovo 89, 3. 12. 1997.

Soudy (krajský, nejvyšší a ústavní) nevěnovaly pozornost ani mým dalším návrhům na zpracování znaleckého posudku např. Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR a výslechy svědků prof. PhDr. Jiřího Frajdla, CSc., který byl vědeckým pracovníkem v oblasti historie, a PhDr. Jana Gebharta, CSc., který byl vědeckým pracovníkem Historického ústavu AV ČR se zaměřením na problematiku související s předmětem daného sporu. Krajský soud v Hradci Králové v rámci dalšího řízení ve věci nechal sice zpracovat znalecký posudek od PhDr. Václavy Musilové, která byla znalcem v oboru kriminalistika – písmo znalectví, posuzování textů. Proto se jí vypracovaný posudek zabýval toliko lingvistickou stránkou věci bez provázání na tzv. hraničící problematiku zasahující do metodologie literatury faktu. Na tuto skutečnost ostatně upozornila soud i samotná znalkyně s tím, že doporučila, aby na její posudek navázal znalec z oblasti historie, případně literatury faktu, a při své výpovědi před soudem dne 19. 12. 2006 přiznala, že: „z hlediska svého oboru nemohla zodpovědět odborné otázky, které jsou uvedeny v odstavci 2 námitek posudku“. Soud prvního stupně přes toto sdělení znalkyně považoval znalecký posudek za natolik dostatečný, že opět neprovedl žádné další navrhované důkazy a vydal nový rozsudek, kterým opětovně žalobu zamítl… Čas běžel, až tečku za příběh napsal Ústavní soud.

Podle mých informací Vědecká rada Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně v souvislosti s touto kauzou odmítla Mgr. Fikejzovi přijetí do doktorského studia.

K tomuto vyjádření jsem přikročila v souvislosti s tím, že na Wikipedii je u hesla Jitka Gruntová zveřejněna informace: „V letech 2003–2010 se soudila se svitavským historikem Mgr. Radoslavem Fikejzem, kterého obvinila, že opisoval z jejího rukopisu o Schindlerovi. Nejvyšší soud ale její dovolání zamítl,[7] přestože soudu předložený odborný posudek historika prof. PhDr. Jiřího Frajdla, CSc., označil Fikejzovu práci za plagiát.“

Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jitka_Gruntov%C3%A1 [cit. 2025-07-27].