Historie tím,
že lidi zpravuje o minulosti,
umožňuje jim soudit přítomnost
.“


Thomas Jefferson

Dějiny a současnost

  

 

„Je nebezpečné pracovat se současnými dějinami. Jsou plné výbušnin. Mnohé podstatné informace zůstanou utajeny dlouhé roky, než se vydají dokumenty a uveřejní paměti. Vášně a zaujatost mohou zamlžit objektivní úsudek. Každý, kdo se pokouší psát současné dějiny trvalejší hodnoty, než je běžný novinářský článek, klade, jak se říká, katovi hlavu na špalek.“

Palme Dutt, britský historik

 

 

Neúspěch návrhu na odebrání medailí ČSBS

Využívám této možnosti, abych se omluvila členům Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) jakož i veřejnosti, že jsem jako členka Ústředního výboru ČSBS nevyvinula větší úsilí a v souladu se Stanovami ČSBS, Organizačním řádem ČSBS a Směrnicí pro udělování ocenění za činnost ve prospěch ČSBS nedosáhla 26. února 2019 na jednání ÚV ČSBS toho, aby Danielu Hermanovi a Zdeňku Ondráčkovi byla odebrána medaile ČSBS a schválena omluva členům a veřejnosti za jejich udělení. Uvědomila jsem ústřední výbor, že na své webové stránce zveřejním svoji osobní omluvu, což činím.

Danielu Hermanovi medaili ČSBS předal roku 2016 na 1. reprezentačním plese ČSBS bez projednání a schválení ÚV ČSBS jeho předseda Jaroslav Vodička. Tehdejší ministr kultury Daniel Herman zastával v té době funkci předsedy české pobočky Ackermann Gemeinde, katolické části Sudetoněmeckého landsmannschaftu, a ocenění medailí ČSBS je v přímém rozporu se Stanovami ČSBS.

Zdeňku Ondráčkovi, poslanci Parlamentu České republiky, předal v říjnu 2018 předseda ÚV ČSBS medaili „Za vlast a za svobodu“, a to bez projednání a schválení ÚV ČSBS – teprve po rozpoutání mediální kampaně dodatečně návrh schválilo jednání ÚV ČSBS v listopadu 2018 s odůvodněním, že návrh předložila a zdůvodnila jedna oblastní organizace – hlasování jsem nebyla přítomna, čímž jsem se nemohla vyslovit proti návrhu. Vážím si práce pana poslance Ondráčka, ale není v souladu s mými názory jeho ocenění jako „bojovníka za svobodu“, i když za převratu v roce 1989 plnil svoji povinnost. V tomto případě hrají roli moje osobní zkušenosti ze studentské demonstrace v Brně roku 1967 či situace v Praze, když jsme s brněnskou studentskou delegací přišli s omrzlýma nohama do Prahy na pohřeb Honzy Palacha – tehdy jsem poznala, jak chutnají rány obuškem. Ti kluci, co je měli v ruce, byli mladší než já (v roce 1967 jsem měla tříletou dceru). Nezlobím se na ně, byla to jejich práce...

Neodsuzuji příslušníky policie, kteří plnili rozkaz v roce 1967 i 1969 a rozháněli naše studentské demonstrace, nepožaduji jejich potrestání, ale doufám, že žádný z nich dnes není (ani jako náš člen) nositelem svazového vyznamenání – omezili silou i moji svobodu a podle mého názoru by byla hanba, kdyby měli medaili bojovníků za svobodu. Chápu proto studenty z roku 1989 – bojovali za svobodu. To, jestli byl – či nebyl – boj studentů za svobodu úspěšný, nemůže ovlivnit zásadní princip – kdo silou bránil jinému ve svobodném projevu, je bojovník proti svobodě.